Příliš neobyčejná na to, aby byla jen princeznou

Cítím se slabá, jakože už dál nedojdu, jakože tenhle boj prohrávám. Tak strašně často se poslední dobou zaobírám myšlenkami o budoucnosti, že nechávám přítomnost, aby mi protékala mezi prsty. Selhávám ve své práci, selhávám ve své domácnosti a selhávám ve svých přátelstvích. Proč? Protože jsem naprosto zahleděná do jednoho malého problému, který ve svém životě mám. Jsem sama. Ano, vidím to jako problém. Dokonce to mnohdy vnímám jako tak zásadní problém, že už ani nemůžu pokračovat dál bez toho, abych se nesesypala. Všechny moje kamarádky randí, mají první děti a já tu sedím na posteli, mám nepořádek v bytě, nepořádek v práci a nepořádek ve svém osobním životě. Jakoby mě ten dar srovnaného života, ve kterém všechno funguje jak má, nějak minul. Jakoby na mě někdo zapomněl. Jako bych nebyla dost dobrá pro to, aby takový život potkal i mě. A tak tu sedím, lituju se a přemýšlím nad tím, co ještě udělat, abych někoho zaujala. Možná bych si měla obarvit hlavu, vytrvale chodit do posilky (to nárazové chození, které mám ve zvyku se asi moc nevyplácí), možná bych měla používat jiný make-up, jinak se oblékat, jinak se prezentovat, jinak se chovat. Něco musím dělat špatně, protože kdybych nedělala, tak bych tady neseděla sama.

Čas Vánoc prošel kolem nás. My je trávili s blízkými a přáteli a musím přiznat, že ve chvíli, kdy jsem seděla u stolu se svou rodinou a smáli jsme se nad hloupostmi, ve chvíli kdy jsem druhý den stála v kuchyni s kamarádkou, která je o 5 let mladší než já a vařily jsme spolu pro další přátele, kteří se smáli mezitím v mém pokoji nad hláškami z Přátel, v těchto chvílích jsem si uvědomila, že nejsem sama. Když jsem nedávno ubytovávala mou další o 6 let mladší kamarádku u mě na bytě, tak jsme se dlouho do noci bavily. Já jsem jí vyprávěla všechny své „prohřešky“ z minulosti a vyprávěla jsem jí všechny své vztahové pletky a to, jak moc jsem se do toho kolikrát zapletla a jak moc bych nyní měla jiný život, kdyby některé věci dopadly jinak. Když jsem si vylila své srdíčko, tak bylo chvíli ticho a po chvíli mi ona kamarádka říká: „vidíš.. a kdyby ty věci byly jinak, tak já bych třeba nikdy neuvěřila, nikdy by nebyla mládež v Praze a nikdy bychom se neznali my všichni v mládeži WildLife“. Když to vyslovila, tak mě to zasáhlo, nicméně vzpomněla jsem si na její slova znovu včera, když jsme slavili s mou WildLife rodinou druhé Vánoce. Nikdy jsem nebyla šťastnější jako když vidím ty mladé lidi, kteří touží každý den více po Bohu. Nikdy jsem nebyla více plná života jako když s nimi blbnu, skáču a směju se nad hloupostmi. Občas mě jímá lítost nad tím, že mi je tolik let a pořád dělám kraviny jako by mi bylo 17, ale potom mi dojde, že tento život není o mně samotné.

Vybrala jsem si, že chci žít život podle Kristova přání, podle toho jak mě On sám chce vést. Když jsem toto rozhodnutí udělala, tak jsem rozhodně nevěděla do čeho jdu. Dnes vedu 30 mladých děcek. Každý jeden z nich je speciální, originální, úžasný a jiný a já jsem nejšťastnější právě v pondělí večer, když můžu být s nimi. Kdybych dnes byla vdaná a měla 3 děti, tak by můj život nejspíš vypadal zcela jinak. Jsem ráda, že nevypadá.

Proč vám to píšu? Protože jsem si uvědomila jak moc je důležité žít přítomností a ne minulostí nebo budoucností. Minulost nezměníme, můžeme už jen být vděční za to, čím vším jsme si prošli, koho jsme na té cestě potkali, s kým jsme měli tu čest se přátelit a kdo nás ovlivnil. Můžeme hledět do budoucnosti vstříc lepším zítřkům, ale MUSÍME si užívat každou vteřinu dneška, protože ten už znovu nebude. Buďme vděční za to, kde jsme a co máme, protože právě vděčnost nás vede k tomu, že zažíváme ony pocity štěstí, které si myslíme, že můžou přijít až s manželstvím nebo vztahem, ve skutečnosti je tomu tak, že i jako vdané nebo jako chodící s někým můžeme být pěkně nešťastné, když nebudeme vděčné.

Nedávno jsem četla jeden citát:

„Válečnice je žena, která vstane navzdory tomu, že se jí nepřítel snaží ubít. Žena, která vyznává vítězství ještě než ho vidí. Žena, která věří tomu, že vidí zázraky protože chápe, že Bůh kterému věří je jich mocen.“

Pojďme namísto toho, abychom se nechaly ubít a zmrzačit a zastrašit být ženami, které budou stát pevně. Ženami, které budou vyznávat vítězství v situacích, které vypadají jako prohry na plné čáře. Ženami, které uvidí zázrak v situacích, kde se vše zdá být nemožné. Pojďme být těmi, které budou nosit naději v beznaději, lásku na místa, kde se láska nenosí a radost tam, kde jí je nedostatek. Pojďme být válečnice, pozvedněme své meče a vyhrajme bitvu našeho života!! Zasloužíme si být spokojené a šťastné, ale možná už takové dávno jsme, jen si to nedovedeme připustit. Zasloužíme si zázraky a vítězství. Možná stačí jen zvednout hlavu k nebesům a úhel pohledu se změní. Možná jsou věci jednodušší než vypadají.

Chci tě dnes povzbudit, přítelkyně moje, buď odvážná. Odvážná v modlitbách, odvážná ve chvále a odvážná v boji. Jsi stvořená jako válečnice, princezna bojovnice. Až budeš matka a někdo ublíží tvému dítěti, tak hned poznáš jak moc rychle se v tobě projeví tento instinkt – tzv. instinkt matky medvědice – najednou budeš schopná čehokoli jen proto, abys ochránila své dítě. Co kdybychom v sobě projevily tento instinkt už teď? Ne na fyzické úrovni, nýbrž na duchovní. Pojďme povstat, pojďme bojovat, pojďme proměnit naše okolí, svět kolem nás modlitbami, lásku, pokojem, nadějí, radostí. Pojďme pozvednout své meče a pojďme bojovat jako o život (protože konec konců právě o ten jde). A kdo ví, možná když se přestaneš dívat na své roztržené šaty a rozmazaný makeup a podíváš se namísto toho do nebe. Možná, když se trošku usměješ, protože jsi vděčná za vše co už dávno kolem sebe máš. Možná, když trošku zařveš, protože běžíš vstříc další bitvě, kterou hodláš vyhrát, protože víš na jaké straně stojíš. Možná ti právě tehdy pomůže silný bojovník na koni, abys nemusela proti nepřátelské armádě běžet. Nicméně zkus nevyhlížet jeho – měl by být po tvém boku, na stejné straně bojovné linie jako ty sama, tak zaměř svůj pohled správným směrem a možná se ti povede vychytat o pár nepřítelových ran víc. Nakonec – nejsi v tom sama. Na tomto bitevním poli je nás víc, tak se neboj, zvedni hlavu a utíkej vstříc dalšímu nebezpečí, vychytej další ránu a celý boj si nezapomeň užívat. Náš život stojí za to žít a každý den je nádherný dar, tak ho nepromarni čekáním, stěžováním si a litováním sama sebe. Vstaň a běž svůj boj vyhrát (duchovně).