Příliš neobyčejná na to, aby ti nezlepšila den

Moje milá kamarádko, dnes jsem se opět rozhodla ti něco napsat. Poslední dobou jsem prožívala zajímavé období svého života, nebyla jsem zrovna ve fázi, kdy bych ti mohla říkat věty typu "nemysli na kluky", "vztah počká, užívej si života". V posledních pár týdnech jsem byla velmi, ale velmi zaměřená na tu část mého života, která nosí ceduli SAMA. Ptala jsem se neustále sebe - co je se mnou špatně, přátel - co mám ještě více udělat, Boha - na co ještě čeká, a nechápala jsem odpovědi, se kterými jsme všichni přicházeli. Můj život mi nedával smysl tak jak byl, hledala jsem nějakou jiskřičku naděje v každém slovu nebo úsměvu a znovu jsem se přistihla jak se topím v pocitech a emocích, které jsem znala, když mi bylo 16. Kde se to ve mně vůbec teď vzalo??

Nevím ani co tuto mou fázi života změnilo asi to, že jsem trávila více a více času před Božím trůnem, vždyť právě tam se mysl člověka mění nepochopitelnými způsoby. Nicméně Bůh mě dostal k přemýšlení nad jedním tématem a o tomto bych se dnes chtěla pobavit i s tebou. Tak doufám, že máš v ruce čajík, sedíš pod teplou dekou, zapálila sis svíčku a zapojila do zásuvky vánoční světýlka, protože naše dnešní "girl talk" začíná.

Už před nějakou dobou jsem se nastěhovala do nového bytu. Mám (teď už) krásný velký pokoj a moc super spolubydlící, která studuje a u toho pracuje jako prodejce v obchodě s módou (nechci jmenovat o jaký obchod se jedná). Často se nám stane, že se sejdeme v kuchyňce a naše debata se stočí k tomu, jakým způsobem se chovají zákazníci k prodejcům. Někdy slýchám velmi milé historky, ale někdy se až vyděsím nad tím, jak se lidé dokáží chovat v obchodě. Právě díky těmto rozhovorům jsem si nedávno všimla jedné situace. Rozhodla jsem se pořídit si nový kousek do svého šatníku a tak jsem vyrazila na nákupy, zatímco jsem procházela obchodem s oblečením tak nejde přeslechnout paní, která se velmi, ale velmi ostře dožaduje svých práv u místního brigádníka. Požadovala tričko pro svou 4-letou dceru v přesné velikosti, bohužel ji z nějakého důvodu (nezaslechla jsem jeho odpověď) nemohl brigádník pomoci a tak se paní s velmi výraznými a hlasitými slovy "no to jste mi teda vůbec nepomohl, tak já si teda sjedu o patro níž no!!!!" otočila na podpatcích, vzala dceru za ruku a začala si to velmi rázně kráčet směrem k eskalátorům. Ten stejný den a stejný nákup jsem o ní v daném obchodě věděla ještě vícekrát. Já si v klidu nakoupila a jela jsem domů. Po cestě se ozval velmi tichý hlas a mně bylo jasné, že přichází lekce z daného dne. Duch Svatý přišel a říká mi: "nejsi taky někdy taková?". S hrdostí v hlase odpovídám: "Já? Ne! Když už tak ignoruju prodavače, ale nikdy po nich neřvu a nehraju si na chytřejší, než jsem". Duch Svatý se mou odpovědí však nenechal ani zmást a ani umlčet: "No a to ti přijde, že je lepší?" A já si najednou vzpomněla na ty verše z Matouše 5.kapitoly a uvědomila jsem si - čím jsem pak lepší, než ona? Když miluji jen ty, kteří milují mě? Když zdravím jen ty, kdo zdraví mě? A když jsem laskavá a milá jen na místech, kde se to vyloženě vyžaduje?

Bylo období v mém životě, kdy jsem chodila a přirozeně jsem rozdávala radost a pokoj a úsměvy a něco navíc všude, kde jsem chodila. Myslela jsem si až do tohoto dne a tohoto setkání s Duchem Svatým, že taková stále jsem. Vážně jsem se nechala velmi dobře zaslepit a obelstít. Myslela jsem si, že žiji velmi dobrý a křesťanský život. Pak se mě ale Duch zeptal - čím jsi ty lepší? A mě to došlo. Já jsem se změnila. Někdy po cestě starostmi o práci, školu, mládež a přátele jsem přestala být tou, která chodí za hranici všedního a začala jsem být stejně obyčejná a tuctová holka, jako ta paní v prodejně. Začala jsem se proviňovat úplně stejně jako ona - ne tím, že bych byla navenek nepříjemná, ale kolikrát jsem si držela zášť vůči lidem, nepříjemný pocit vůči někomu, nenávist, lhostejnost (ano, dokonce ani lhostejnost není úplně ok).

Když jsem tak jela v té tramvaji a mně došlo jak moc jsem zlenivěla ve svém úsilí být tou, která mění svět, tak mi šly slzy do očí. A teď - proč ti to píši? Včera jsem si pročítala knihu Rút a jedna věc mě velmi praštila do očí - až budete mít čas pročtěte si Rút a zaměřte se na 2.kapitolu verš 7 a 11. Když přišla Rút s Noemi do Betléma a když Rút začala pracovat na Boázově poli, tak jsou tam dvě zastavení - Boáz si všímá toho, jaká je Rút. Je pracovitá a šla za hranici všedního, tam kde druhá snacha odešla, Rút projevila ryzost svého srdce a zůstala a tam, kde by si jiní odpočali, tak ona dál paběrkovala. Vsadím se, že právě toto bylo něco, díky čemu později Boáz neváhal se za Rút postavit a vzít si ji.

Co kdybychom byly dívkami, které půjdou za hranici všedního? Co kdybychom přišly do obchodu a usmály se? Co kdyby cílem každého našeho dne bylo zpříjemnit den všem, se kterými přijdeme do styku? Ve světě jako je ten dnešní se laskavost, milost, láska k cizímu člověku, dobrota, tichost (vidíš kam tím směřuju?), sebeovládání ..., už nenosí. Jsme v době, kdy ne každý je hned ochotný pomoci cizímu člověku. Přitom jednoduchá pomoc je to nejkrásnější, co během dne můžete zažít. Od toho jednoho setkání s Duchem Svatým v tramvaji jsem se zapřísáhla, že se vrátím zpátky tam, kde jsem byla a že to ještě více vygraduji. Rozhodla jsem se, že budu tou, u které si mě můj Boáz všimne právě díky tomu, že na místě, kde by někdo jiný odešel, já zůstanu a tam, kde by ostatní seděli a spali, já budu dál pracovat. A tak si teď chodím domů z práce a zvedám na ulici spadlou hůl pánovi, který se pro ni nemůže ohnout, pomáhám babičce po schodech z tramvaje, v dopravních prostředcích si sedám, jen když jsou úplně prázdné a usmívám se i jen tak, pro radost těch, které míjím. A víte co? Ono to má něco do sebe. Nevím, jestli dělám nějaký rozdíl v životech těch lidí, které potkávám, nicméně rozhodně dělám rozdíl ve svém životě. Od té doby co jsem se totiž rozhodla, že všichni ti, se kterými během dne mluvím by měli mít krásnější den mám krásnější den já sama.

A tak si stále nosím svou cedulku SAMA, nicméně teď mi nepřijde vůbec těžká, vyzdobila jsem si ji úsměvem, dobrotou a laskavostí a tak věřím tomu, že až si ji všimne Boáz, tak nebude později litovat, když se za mě postaví a vezme si mě. A já nebudu litovat, že jsem na něj čekala, protože to mé čekání byla opravdová zábava, při které jsem krůček za krůčkem dělala tento svět aspoň o malililililinko lepším. A jako bonus? Když potom čtu Přísloví 31, tak se mi žena statečná nezdá být až tak moc vzdálená a nemožná k dosažení jako dříve (rozuměj správně, stále si myslím, že na sobě musím dost pracovat, abych tam jednou, jednou, jednou došla). A tak tě chci povzbudit moje milá přítelkyně, probuď v sobě všechnu vstřícnost a lásku. Volej k Bohu a modli se o zlomené srdce, protože s laskavostí přeci jen nejdál dojdeš. A kdo ví? Třeba je právě tvůj úsměv a vstřícnost to, na co tvůj princ čeká. Vždyť tento život je už tak dost těžký a už tak se děje tolik špatného v tomto světě, že se vsadím, že dnešní princové ocení právě úsměvy, laskavost, trošku srandy a dobré srdce.

PS.: pro rebelky a holky, co by radši šly do války samy, než aby čekaly, až se něco stane. Jsem v tom s vámi!! Rozhodně nejsem princeznou, která je tichá v tichém slovasmyslu. Jsem holka, která je prostořeká, když komunikuju, tak o tom většinou ví polovina náměstí, protože jsem hlučná, bavím se celým tělem, takže většinou shodím všechno nádobí, které je rozbitelné a ve většině případech říkám věci dříve, než je promyslím, takže se mi omluva musí stále znovu a znovu stávat každodenním chlebem. Nicméně jsem přesvědčená, že i princezna bojovnice, jako jsem já může být vstřícná, milá a laskavá a přitom neztratit svou jiskru a svůj zápal, tak se toho neboj.